Narodil jsem se 6. ledna 1984 a původně to vypadalo, že ze mě bude úplně normální ajťák. Studoval jsem na Střední škole aplikované kybernetiky, kde jsem se zaměřoval především na vývoj databázových systémů. Jenže osud měl trochu jiné plány. A hlavně rotor.
Vyrůstal jsem v rodině, kde bylo modelářství prakticky povinnou výbavou. Můj táta je několikanásobným mistrem světa v autodráhovém modelářství, takže bylo celkem přirozené, že se i já začnu věnovat nějakým těm zmenšeninám. Jenže místo autíček mě fascinovaly vrtulníky.
Začal jsem tedy létat s rádiem řízenými modely vrtulníků. Bohužel jsem je zpravidla dokázal rozbít podstatně rychleji, než jsem je stihl opravit. A protože modelářství může být finančně náročný koníček, zvlášť pokud se člověk učí především metodou pokus–omyl, přešel jsem raději na letadla. Ta vydržela o něco déle.
Vrtulníky mi ale z hlavy nezmizely. Postupně jsem začal hledat cestu od modelů ke skutečnému létání. A díky obrovské finanční podpoře a důvěře mých rodičů se mi ji podařilo najít. Bez nich bych se do letectví pravděpodobně nikdy nedostal.
Stejně jako spousta začínajících pilotů vrtulníků jsem tehdy vzhlížel k letecké záchranné službě. Představa létání se záchranářským vrtulníkem byla fascinující a dlouho představovala můj profesní cíl.
První skutečné pilotní zkušenosti jsem získával na vrtulníku Schweizer S269C, který mě provázel počátečními výcviky. Později následovaly typy AS355N a EC135. S přibývajícími zkušenostmi jsem ale začal zjišťovat, že záchranka možná nebude tou pravou cílovou stanicí. A že cesta, kterou jsem si původně naplánoval, může vést úplně jinam.
Když pilotní licence ještě neznamená práci
Po získání licence obchodního pilota přišlo poměrně rychlé vystřízlivění. Měl jsem licenci, nadšení i chuť létat. Chyběla už jen drobnost – někdo, kdo by mě za to zaměstnal.
A tak jsem se na chvíli vrátil k IT. Mezitím jsem se také naučil stavět závodní autodráhy pro modelářství. Při své první větší realizaci jsem vedl malý tým truhlářů a výsledkem byla autodráha, která se stala nejrychlejší na světě. Dnes ji najdete v modelářském klubu v Chicagu.
Není to úplně obvyklá položka v životopisu pilota vrtulníku, ale alespoň mám důkaz, že dokážu postavit něco, co se pohybuje opravdu rychle. I když to nelétá.
Zlom přišel s příležitostí létat při kontrolách produktovodů. Díky této práci jsem se postupně dostal také k leteckému výcviku a získal kvalifikaci instruktora.
Následovalo několik let, během kterých jsem jako nezávislý instruktor působil v různých leteckých školách po České republice i na Slovensku. Létal jsem například pro LPS v Roudnici nad Labem a Skutči, Nisa Air v Mladé Boleslavi, T-Air v Hradci Králové nebo ve Spišské Nové Vsi a Dubnici nad Váhom.
A právě tady jsem našel něco, co mě začalo bavit možná ještě víc než samotné létání – učit létat ostatní.
Každý student byl jiný, každý přinášel nové výzvy a každý první samostatný let byl malým vítězstvím. Postupně se z instruktorství stala moje hlavní profesní činnost.
Jak se z jednoho vrtulníku stala firma
S přibývajícími hodinami strávenými ve výcvikových vrtulnících jsem začal mít stále jasnější představu o tom, na čem bych chtěl své studenty učit.
Tehdy běžně používané výcvikové vrtulníky mi v řadě ohledů přestávaly vyhovovat. Hledal jsem něco modernějšího, robustnějšího a především vhodného pro kvalitní základní výcvik.
Zrovna v době, kdy jsem dostal nabídku na pozici vedoucího výcviku jedné z leteckých škol, se na trhu objevil nový francouzský vrtulník Guimbal Cabri G2.
Zaujal mě natolik, že jsem kontaktoval přímo výrobce Hélicoptères Guimbal s myšlenkou přivést tento typ do České republiky.
Netrvalo dlouho a první český Cabri G2, teprve 32. vyrobený kus, zamířil do Čech. S jeho uvedením do provozu mi výrazně pomohl Tonda Kabelka z LPS, která vrtulník v prvních letech také provozovala a servisovala.
Původní plán byl vlastně docela jednoduchý. Chtěl jsem mít dobrý vrtulník pro výcvik.
Jenže výrobce se nás následně zeptal, jestli bychom Cabri G2 nechtěli v našem regionu také prodávat.
A tak se z jednoho vrtulníku postupně stal podstatně větší projekt.
Vybudovali jsme vlastní leteckou školu, získali oprávnění pro řízení zachování letové způsobilosti (CAMO) a postupně také vlastní servisní organizaci. Společně se skvělými kolegy jsme z LION Helicopters vytvořili společnost, která dnes poskytuje komplexní služby provozovatelům vrtulníků napříč střední Evropou.
A přestože dnes řešíme mnohem více než jen samotné létání, Cabri G2 zůstává srdcem naší společnosti.
Od výcviku až po VIP létání v Alpách
Vedle budování LION Helicopters jsem měl možnost postupně rozšiřovat své zkušenosti také v dalších oblastech vrtulníkového letectví.
Začalo to létáním pro soukromé vlastníky na vrtulníku EC120. Později přišla příležitost podílet se na zavedení zcela nového Airbusu H145 do VIP provozu obchodní letecké dopravy.
Tato práce mi otevřela dveře k létání po velké části Evropy, včetně náročného horského prostředí švýcarských Alp, pro které jsem absolvoval specializovaný výcvik a získal příslušnou kvalifikaci.
Přinesla mi také možnost poznat řadu zajímavých lidí, různá provozní prostředí a především získat zkušenosti, které bych při létání pouze v rámci letecké školy nikdy nezískal.
A právě tyto zkušenosti se dnes snažím předávat našim studentům.
A co dělám dnes?
Dnes mě nejčastěji potkáte v kokpitu Guimbal Cabri G2, Airbusu H145, EC120B nebo Airbusu H125.
Létám v obchodní letecké dopravě, věnuji se výcviku pilotů a jako senior examinátor pověřený Úřadem pro civilní letectví provádím pilotní přezkoušení.
Současně působím jako vedoucí výcviku v naší společnosti LION Helicopters a jako letový ředitel pro vrtulníky ve společnosti ABS Jets a.s.
Moje původní kariéra databázového vývojáře tak nakonec dopadla trochu jinak, než jsem plánoval. Přesto se mi znalosti IT hodí dodnes – jen místo čistě databázových systémů dnes řeším také vrtulníky, jejich provoz, údržbu, výcvik a spoustu věcí kolem.
A co mě na tom všem baví nejvíc?
Že mohu spojovat létání, techniku, práci s lidmi a neustálé hledání lepších řešení. A především pomáhat dalším lidem splnit si sen, se kterým jsem kdysi sám začínal.
Protože cesta k profesionálnímu létání nemusí být vždycky přímá. Důležité je, aby člověka pořád bavila.
A pokud možno, aby při ní rozbil méně vrtulníků než já v modelářských začátcích.